Když umění léčí, aneb O uměleckých terapiích

Už když jsem byla malá, říkávala jsem, že se ze všech svých problémů vytančím. Když jsem pak řešila, jakou jinou školu studovat, když ta moje nynější ani není hodna komentování, a jakým životním a pracovním směrem se vydat, zase jsem si na tu kouzelnou větu vzpomněla. A přesně tehdy mi došlo, že přece zaručeně musí existovat něco, co používá tanec jako léčebný prostředek. A taky, že ano. Tehdy jsem se prvně ponořila do světa umělecké terapie skrze tříleté studium na Akademii Alternativa v Olomouci.

O moci umělecké terapie

To, že má umění léčebnou moc, víme podvědomě všichni. Určitě si každý z vás vybaví moment, kdy se zaposlouchal do nějaké písničky, nebo skladby, která vás – jak se říká – pohladila po duši. Do takové, která vás najednou donutila myslet na úplně jiné věci, než na to, co se zrovna dneska stalo špatného. Anebo určitě alespoň znáte pocit, když něco můžete tvořit rukama a můžete si při tom „vyčistit hlavu“. To vše je vlastně v jistém smyslu terapie. Je to ta vaše terapie, která vám dělá dobře. 

Již mí oblíbení staří Řekové propagovali princip „kalokagathia“, která říkala, že člověk, aby se cítil dobře, se musí starat o svou duši i o své tělo. Řekové tedy mezi starost o duši řadili hlavně filosofii, ale ani umění pro ně nebylo ničím vzdáleným a myslím, že zrovna díky němu se o naši duši staráme stejně tak dobře, jako kdybychom filosofovali. Problém je, že si to často ani neuvědomujeme. 

Muzikoterapeut Mgr. Zdeněk Šimanovský v jedné ze svých knih velmi trefně poznamenal, že u nás je umění příliš přeestetizováno. Všichni v něm hledáme jen to krásné, ale málokoho napadne, že může mít i léčebný přesah. A právě to se nám snaží umělecké terapie odkrýt.

Cože? Taneční terapie?

Když o uměleckých terapiích někomu vyprávím, dostává se mi různých reakcí. Když mluvím o tanečně-pohybové terapii, často slyším: „A to jako tančím a to mě léčí?“, a pak: „To není nic pro mě. Jsem dřevo.“ Případně: „A my budeme tančit? To nemůžu. Já tančim strašně.“ Těžko pak dál vysvětluji, že o tom to vůbec není. Nejde o to, jestli člověk umí, nebo neumí tančit, nebo jestli umí, nebo neumí zpívat, či kreslit. Umělecké terapie jsou mnohem komplexnější a hlavně – nehodnotí. Jde tu totiž o proces. Ne o výsledek tvorby.

Slyšela jsem i názory, že umělecká terapie je alchymie, protože vlastně není pořádně vědecky podložená a že tedy vlastně vůbec nemůže fungovat. Někdy se tomu lidé vyloženě vysmějí. Smutné. Ať je vědecky podložená, nebo ne (ale pravdou je, že je), je funkční. Sama to pozoruji během mých terapeutických intervencí, ať už individuálních, nebo skupinových. Mrzí mě, že dnes zkrátka lidé často žijí v tom, že co není viditelné a hmatatelné, a hlavně vědecky dané, tak prostě nemůže fungovat. Něco prostě funguje, i když o tom není napsáno množství knih a vydány stohy studií.

Vždycky si vzpomínám na to, když jsme docházela do Gerontologického centra v Praze, kde jsem pracovala se seniory s poruchami paměti. Tam po mé intervenci pán, který před tím měl problém přejít místnost, pokračoval stále v pohybu v sedě na křesle a náhle neměl problém následně udělat několik jistějších kroků. Tyhle chvíle se nezapomínají.

Druhy uměleckých terapií

Dalším důvodem, proč lidé na umělecké terapie stále koukají skrz prsty, je to, že se o nich pořád málo mluví. Někdo je dokonce nezná vůbec. A to by bylo dobré změnit. Já se s nimi naštěstí setkala už na mé úžasné střední škole, Waldorfském lyceu, kde jsme během výtvarné výchovy zkoušeli jak metody arteterapie, mezi jinými třeba práci s hlínou. Zážitky z těchto hodin mě fascinovaly a kdyby nebyly tak živé, nikdy tomu jen tak neuvěřím.

Co se ostatních druhů uměleckých terapií týče, nejznámější je arteterapie, kde se využívají různé kreslířské techniky a muzikoterapie, kde je léčebným prostředkem hudba. Hudba v případě muzikoterapie funguje jako stimul (pro navození určité emoce), nebo jako komunikační prostředek ve chvíli, kdy se používá hudební improvizace. Opět to není o tom „umět hrát na nějaký nástroj“, ale o tom umět se (hudebně) jakkoliv projevit. Komunikovat skrze hudbu. Muzikoterapie je ideální prostředek pro práci se socializací a fungováním ve skupině. 

Dále dramaterapie, kde se využívá drama – hraní různých improvizačních scének. Můj osobní zážitek s dramaterapií mi ukázal, že je naprosto ideální pro chvíle, kdy si potřebujete pojmenovat svá vnitřní témata. Dramaterapie vás zkrátka donutí o nich mluvit. Díky tomu si své „problémy“ lépe uvědomíte a najednou se vám otevřou nové možnosti, jak s nimi pracovat. Případně vám konečně dojde, s čím je skutečně třeba pracovat.  

A pak ten tanec…

Dále tu je taneční a pohybová terapie, kde se využívají buď různé taneční styly k léčbě určitých problémů (např. Flamenco jako prostředek pro vyjádření nesebejistých žen, nebo latinskoamerické rytmy jako léčba pro lidi po pokusu o sebevraždu, nebo s depresemi), nebo jsou zde různá pohybová a relaxační cvičení. Jejím hlavním úkolem je člověka zrelaxovat a vrátit do rovnováhy mezi tělem a duší. Je totiž fascinující, jak způsob, jakým se člověk pohybuje, prozradí mnohé o jeho vnitřním prožívání a myšlenkách. A není nic jednoduššího, než nějaký nevyvážený pohyb vrátit do normálu jiným, často protichůdným, pohybem.  

Méně známými terapiemi jsou pak třeba biblioterapie, kde se využívají k léčbě určité knihy s konkrétními příběhy. Vizí je, že si díky příběhu v knize člověk prožije příběh vlastní a dokáže ho lépe vnímat a vidět z jiné perspektivy. 

Jeden projekt za všechny

Ale abych také zmínila něco konkrétního. Existuje mnoho a mnoho výzkumů z oblasti psychologie a neurologie, které ukazují, že je hudba schopná vrátit ztracené vzpomínky lidem s demencí, či Alzheimerem. Je to především proto (trochu vědy!), že hudba funguje jako komplexní, multidimenzionální stimul, který v mozku aktivuje najednou několik jeho částí. Sluchovou kůru, mozeček a oblast motorickou.

Pro evokování vzpomínek jsou klíčové další dvě části mozku. Striatum – oblast šedé hmoty uvnitř hemisfér, a amygdala. Stručně řečeno, hudba je médiem, ve kterém se během času vzpomínky ukládají, organizují a uchovávají. Mluví se i o vztahu mezi konkrétním hudebním zážitkem a vzpomínáním na tento zážitek, při kterém může dojít k opětovnému vyvolání emoční kvality zážitku. Toto vše, a ještě mnohem více, zmiňuje úžasný dokument jménem Alive inside, který monitoruje jednu americkou iniciativu založenou na vytváření osobních playlistů pro lidi nemocné demencí, či Alzheimerem. Ukazuje se, že právě individuálně sestavený playlist je schopný člověka znovu – alespoň částečně – vrátit do života a znovu ho spojit s jeho nejbližším okolím. 

A protože důkazy jsou více než slova, mám tu pro vás na závěr jedno velmi emotivní video právě ze zmiňovaného dokumentu. 

Slyšeli jste o uměleckých terapiích?

A co vy? Setkali jste se už s nějakou uměleckou terapií? Víte o nich? A jaká je zrovna vaše oblíbená „umělecky terapeutická“ činnost?