Na Waldorfské lyceum, tu uměleckou školu, pozor! Je to sekta plná šarlatánů a čarodějů. Provádějí tam pochybné rituály. V hodinách si studenti i učitelé jen hrají a vůbec nic se pořádně nenaučí. Všichni to říkají. No. Opravdu? Všichni? Já tedy ne. Myslím, že je teď načase vyjít s pravdou o Waldorfském lyceu ven a shrnout to, jak to vidím já.
Co je vlastně Waldorf?
Pokud najedete někde můj životopis, s velkou pravděpodobností se dočtete, že jsem čtyři roky střední školy studovala Waldorfské lyceum. A protože jsem si tehdy vybrala školu, o které se povídají mnohé věci (aniž bych to v té době tušila), tak jsem se rozhodla, že se za mým studiem na ní trochu poohlédnu.
Tak tedy, základní charakteristika Waldorfského lycea? Prosím, přečtěte si opět několik úvodních vět a budete dokonale a dostatečně obeznámeni se vším, co je třeba vědět. A… nebo snad ne? Zatím nic říkat nebudu. Jen vám předložím charakteristiku, kterou poskytují oficiální webové stránky mé bývalé školy – Waldorfského lycea v Semilech:
“Waldorfké lyceum je střední školou, jež je určena pro studenty, kteří neztratili touhu poznávat a učit se o světě, o člověku, o sobě samém a chtějí si tuto touhu zachovat i pro další studium a po celý život.
- Kteří hledají odborně kompetentní učitele se zájmem nejen o svůj vlastní předmět, ale zejména o studenty, jejich otázky, problémy a osobnostní rozvoj.
- Kteří se chtějí vzdělávat celostně a rozvíjet nejen své schopnosti intelektuální, ale i emoční, komunikační, sociální, rukodělné a umělecké.
- Kteří hledají školu se vzdělávacím programem, jenž se odvíjí od poznání vývoje mladého člověka a kteří hledají školu, v níž vyučovací předměty a veškeré další aktivity nejsou pojímány jako cíl, ale jako nástroj vzdělávání.”
Stručněji řečeno, Waldorfské lyceum je školou, která se snaží svou výukou a sestavením předmětů přispět k vývoji celkové osobnosti studenta. Nejde jí o to, aby se student naučil, ale o to, aby pochopil a pronikl do pravé podstaty věcí.
Mýty a omyly o Waldorfském lyceu
Mýtus č.1 – Waldorfské lyceum je uměleckou školou: Jeden z nejčastějších omylů. Ano, je tu posílená výuka uměleckých a rukodělných předmětů, ale to ještě neznamená, že se řadí mezi umělecké školy. Celá myšlenka totiž tkví v tom, že je třeba střídat práci myšlenkovou a práci manuální – aby si také hlava odpočinula. A čím lepším si odpočinout, než tvůrčí činností? Než “rukama”?
Mýtus č.2 – Jen si tam hrají: Je pravda, že právě možná tahle rukodělná činnost je důvodem, proč se o škole říká, že si zde “jen hrají”. Ale není to tak. Aby člověk mohl začít vnímat své okolí a rozvíjet se celkově, je třeba si prožít “školu hrou”, nebo ne? Takové “hraní” je totiž velice důležité. Třeba pletení, kterému se věnují žáci na základní Waldorfské škole, a které jim poté pomáhá pochopit lépe například deskriptivní geometrii. A co třeba kamenosochařství a s ním spojené “tesání” koule? Nebo modelování hlavy z hlíny? To vše napomáhá k rozvoji prostorového vidění a představivosti.
Dále možná může tenhle mýtus živit to, že je vždy všechno pěkně prakticky ukázáno. Možná právě praktické ukázky pokusů v hodinách chemie, fyziky, biologie a podobných předmětů, které rozšiřují látku a pomáhají studentovi proces lépe pochopit, jsou nazývány konspiračními teoretiky “hraním”. Z pohledu studenta je ale právě tohle na celé hodině to nejlepší – a nejdůležitější. Takové reálné ukázky, které vidíme živě před očima, jsou mnohem přínosnější. Jelikož, buďme upřímní, z výkladu se nedá vše dokonale pochopit, nebo snad ano? Co oči nevidí, srdce nebolí. Ale také, co oči nevidí, mozek nepochopí. Já třeba právě díky tomuto pronikla více do chemie a matematiky.
A že se nic nenaučíme? Hmm.. takže snad to, že se nic nenaučíme, dopomohlo studentům k jedněm z nejlepších výsledků ve státních maturitních zkouškách?
Mýtus č.3 – Je to sekta: Co prosím? Sekta? Dosud mi uniká, jak na tohle mohl někdo přijít. Jedině by to snad mohlo být tím, že se zde každé ráno recituje průpověď, jako pozdrav novému dni. Je to rituál, a proto ano, jsme sekta. A nebo ne? Samozřejmě, že ne! Co je to za hloupost? Copak z nás dělá sektu něco takového?
Své myšlenky obracím ke škole,
kde tvoří se mé tělo, ke správným činům,
kde vzdělává se má duše, ke skutečné životní síle,
kde procitá můj duch, v podstatě pravého lidství.
[Naše ranní průpověď]
Nebo možná tenhle dojem může navozovat eurytmie. Abyste chápali, eurytmie je speciální pohybové cvičení, které je s Waldorfským lyceem úzce spjato. I ona rozvíjí prostorovou představivost, ale zároveň pracuje s emocemi a prožíváním. A protože existuje pak i “léčebná eurytmie”, je tohle možná taky přesně to, proč jsem se pak začala věnovat tanečně-pohybové terapii. Protože to, co se během eurytmie v člověku odehrává, je zkrátka velkolepé.
Jak na to pohlížím teď zpětně?
Doufám, že vám je již z mých výše uvedených slov jasné, co je pravdou, a co jen ošklivou fámou vzniklou z pouhé neinformovanosti. O lyceu mluvím ráda a často a teď mi to nedá a musím citovat jednoho z mých přátel, který řekl:
” Já, co jsem si o tom přečetl, tak soudím, že je to velmi lidská forma vzdělání, zaměřená na poznávání a pochopení. A k tomu i ta duchovní složka, která je ovšem závislá na každém jedinci, nezbytně patří. Protože, bůžek, Bůh, vyšší moc nebo cokoliv jiného, je v naší mysli a bez myšlení nejsme schopni poznávat ani chápat..” Já bych to neřekla lépe.
A já už jen za sebe dodám pár věcí. První je, že lepší školu jsem si vybrat nemohla. Waldorf mi ukázal mou životní cestu – nechal vyrůst tu mou část, která se zajímá o tanečně-pohybovou terapii a další umělecké terapie. Ukázala mi totiž, že v umění je skutečně něco mnohem víc, než jen “tvorba” a pak samotné umělecké dílo.
Zároveň Waldorfské lyceum formovalo mé přemýšlení o světě. A přesně proto se teď stále více zajímám o antroposofii, tedy filosofický směr Rudolfa Steinera, zakladatele Waldorfské pedagogiky, protože mi dává ohromný smysl. Ukazuje mi, že je důležité koukat do hloubky, ne jen na povrch věcí a že je na ně třeba pohlížet komplexně, v souvislostech a šírším kontextu, ale nikdy ne odděleně. Waldorf mě naučil milovat všechny předměty (ano, i matematiku a fyziku). Waldorf mě naučil žít tak, jak žiji – v úctě a nadšení. A přesně takhle chci vést a vychovávat svého potomka.
Učení, které dává smysl
Nejlepší na celém pobytu na škole byl osobní přístup všech profesorů ke každému žáku. Nikdo nebyl tuctový, každému se dostalo podpory tam, kde bylo třeba. Velkým bonusem bylo i epochové vyučování.
To je waldorfskou specialitou a znamená, že každý den, první dvě hodiny, jeden celý měsíc probíhá intenzivní výuka jednoho konkrétního předmětu, po měsíci zase dalšího, po měsíci jiného. Po těch dvou hodinách následuje normální pevně daný rozvrh. Právě epochy mi pomohly pochopit učivo předmětů, které mi nikdy do hlavy moc nešly. Tím, že jsme se jim mohli pořádně intenzivněji věnovat, se rozsvítilo nakonec i mě.
Stejně tak byla úžasná praktika, která v rámci školy proběhla. Tedy praktikum zeměměřičské, kde jsem se skutečně naučila (ehm… nebo spíše lépe řečeno, vyzkoušela), jak tvořit mapy pomocí teodolitu. Dále sociální, či divadelní praktikum, které mě zase uvedli do tajů hraní divadla a do specifik práce v nízkoprahovém klubu a se seniory v diakonii – ta mě nabila neuvěřitelnými životními zkušenostmi a opět, jako všechno ostatní, určilo mou cestu.
A možná právě tím, že jsem se naladila na formu výuky tady, kde jsem byla zvyklá diskutovat a mluvit o věcech, mě tak mrzel a šokoval přechod na VŠ, kde mě byli schopni vyhodit od zkoušky s tím, že nechtějí slyšet můj vlastní názor. To byl šok a srážka s realitou, kterou jsem nečekala. Ale je to o člověku. Já tohle zkrátka nepřipustila, nepřistoupila jsem na to, a proto jsem se vydala vlastní cestou, která mě dovedla až na dráhu tanečně-pohybové terapeutky. A víte co? Lépe to dopadnout nemohlo.
Každopádně ale z Waldorfu čerpám dosud. Vědomosti i zkušenosti mě tu utvářely sice “pouhé” čtyři roky, ale budou se mnou navždy. A vím, že Waldorf mě bude provázet dál. Stejně jako filosofie Rudolfa Steinera, na jehož myšlenkách je celý systém waldorfského školství založený. Waldorf ve mě žije dál. A žít stále bude. A já mu za to děkuji.
Kdo by si chtěl o Waldorfské pedagogice přečíst více, může ZDE. Ale jinak již pro dnešek končím. 🙂
Co vy? Slyšeli jste něco někdy o Waldorfském lyceu? A pokud ano – co?
Vždycky, když lidé o nějakých takových zážitcích vyprávějí, je pro mě nejvíc rozhodující jejich vlastní zápal a nadšení. Pokud používají přesně taková slova, jaká používáš ty, a i po letech z nich ta radost přímo tryská, tak mě pak už máloco může přesvědčit o tom, že je daná instituce podezřelá nebo neplní svou roli. Jsem moc ráda, že jsi prošla školou, která tě tak naplňovala 🙂 A vždycky když mě napadne, jestli si náhodou se svými studenty přeci jenom moc nehraju a neměla bych to učení pojímat seriózněji, tak si dojdu znova přečíst tenhle článek!
[…] to by bylo dobré změnit. Já se s nimi naštěstí setkala už na mé úžasné střední škole, Waldorfském lyceu, kde jsme během výtvarné výchovy zkoušeli jak metody arteterapie, mezi jinými třeba práci s […]